Fotografuje hutě po celém světě, seznamte se s tvorbou Viktora Máchy

Jaké je vaše povolání? Co máte napsáno na vizitce?

Inu na vizitce to nemám, ale původně jsem povoláním theolog a religionista. Volání hutí bylo ale silnější, a tak se posledních 12 let věnuji jen jim coby fotograf.

Věnujete se těžkému průmyslu, který řadě lidí z venčí trochu splývá v jeden celek. Na jaké provozy se zaměřujete? Doly, hutě, slévárny, co vás zajímá nejvíc?

A on to také jeden celek je. Středobodem mého zájmu je dokumentace výroby a zpracování kovů. Tedy od vytěžené horniny po hotový produkt. Ale ze všeho nejvíc mám asi rád válcovny, to je taková má největší slabost.

Válcovna plechů, Chateauneuf, Francie, 2019

Které období bylo v České republice a na Slovensku vrcholem těžké výroby? A co vedlo k tomuto rozmachu?

Nejsem ekonom, historik ani politolog, ale asi se shodneme, že ty vrcholy českého průmyslu byly dva – meziválečné období a po roce 1948. Zatímco v prvním případě šlo o dozvuky monarchie, po válce se jednalo o masivní industrializaci Československa coby západní výspy Sovětského svazu.

Kde všude v naší republice byly v provozu hutě (a podobné provozy)?

Tak co se týká „velkého průmyslu“, tedy vysokopecní výroby, zcela jistě musíme jmenovat Bohumín, Kladno a Králův Dvůr, dnes již zapomenuté brownfieldy. V Ostravě a Třinci se výroba surového železa udržela dodnes. Těch malých provozů bylo ale výrazně více. Česku se ještě na začátku devadesátých přezdívalo „země sléváren“. A skutečně – slévárny se nacházely skoro v každé větší obci. To bylo takové středoevropské specifikum. Dnes jich funguje zlomek.

Na martinské ocelárně, Brjansk, Rusko, 2015

V téměř každém vašem veřejném vyjádření zní smutek z úpadku hutního průmyslu. Co se tak zásadně v posledních desetiletích změnilo?

Těch faktorů je víc. Mezi hlavními vidím takřka nekontrolovaný import čínské oceli, kterému evropské a americké trhy nemohou konkurovat; mnohdy až nesmyslný tlak Evropské Unie na ekologizaci provozů a s ním spojená zelená politika Evropy, ale koneckonců i nadkapacita. Sám to říkám nerad, ale ano, hutí je prostě moc. Nabídka přesáhla poptávku.

Vnímáte to jako „úpadek“, tedy něčí chybu? Nebo je to prostě vývoj, který je nevyhnutelný a přirozený?

Zřejmě teď zklamu všechny odpůrce EU a čehokoliv ostatního, na koho se dá ukázat prsten, ale tohle je prostě vývoj. Čas majestátních vysokých pecí, dunících gigantů, se zkrátka nachýlil ke svému konci. Je to překonaná technologie. Čímž neříkám, že do deseti let všechny skončí.

Je to celosvětový trend?

Ano.

Důl Centrum, Bytom, Polsko, 2011

Jak k tomu mohlo dojít? Vždyť přece „ocel je věčná“, jak říká Lakšmí Mittal.

To se vůbec nevylučuje. Ocel, jakožto nejrecyklovatelnější materiál na Zemi věčná skutečně je. Nicméně její výrobu vysokopecním způsobem brzy nahradí jiné, inovativnější postupy. Například hybridní ocel.

Je možné, že se pan Mittal mýlí a nové materiály nahradí železo a ocel?

To si rozhodně nemyslím. Nenahradí. Jen způsob výroby se pozmění.

Válcovna tyčí, Franklin, USA, 2015

Kolik a kde je dnes v ČR živých hutí (oceláren, železáren)?

Co se týče integrovaných závodů (tedy těch, které vyplňují kompletní cyklus od výroby koksu po hotový ocelový produkt), pak 2 – v Ostravě a Třinci. Hutě, kde se šrot taví v obloukových pecích, jsou tři – Žďár nad Sázavou, Vítkovice a Hrádek u Rokycan.

Myslíte si, že za 5 let tu ještě budou?

Až na jednu, při nejhorším dvě, ano.

U vysoké pece, Ostrava, ČR, 2019

Estetická a kulturní hodnota průmyslových objektů je dnes, jak věřím, nesporná a všeobecně respektovaná. Máte nějaký vhled do toho, proč tolik nádherných staveb chátrá nebo je bouráno a státní památková péče tomu nedokáže zabránit?

Aktuální situace je taková, že co se nedokázalo zapsat na seznam technických památek během 90. let, nemá už na záchranu žádnou šanci. Tak to prostě je. Developerská lobby nám přerostla přes hlavu a neexistují žádné páky, jak to zlomit. Navíc průmyslové objekty jsou mnohdy krásné, ale po ukončení výroby se stávají skutečnou černou dírou na peníze. Zbourat a zapomenout je zkrátka levnější.

Má stát nějaký orgán nebo alespoň oddělení, které by se ochranou průmyslové architektury zabývalo?

Samozřejmě. Je to jednak Národní památkový ústav se sídlem v Ostravě a dále Výzkumné centrum průmyslového dědictví pod Fakultou architektury ČVUT v Praze. S oběma institucemi dlouhodobě spolupracuji.

Vylévání strusky, Satka, Rusko, 2018

Rozhovor děláme pro strojírenský nikoliv fotografický portál, ale vy jste fotograf (a já také), podívejme se tedy na realitu ještě skrze objektiv. Takže, přes jaký objektiv se díváte na své motivy nejčastěji?

Nejčastěji přes ten nejhorší, který Nikon kdy vyrobil – PC-E Micro NIKKOR 24 mm f/3,5D ED. Už ho téměř nesundávám, ale tak co dva roky musí do servisu. Otřesná konstrukce za nepřiměřenou cenu. Ale nemůžu si pomoci.

Fotografie slouží k záznamu pomíjivých věcí už od svého vzniku, ale v dnešní době sílí pozice videa, nenapadlo vás stát se filmařem?

Napadne mne to vždy, když nějaký provoz nenávratně zmizí a já se začnu drbat na hlavě a ptát se sám sebe: „Proč jsem si to nenatočil?“. Jenže pak už není na truchlení čas, protože na mne čekají v dalších hutích, které je třeba zdokumentovat. Takže ano, napadlo, ale v tomto životě už to nestíhám.

Odpich, Kosaya Gora, Rusko, 2014

Téma těžkého průmyslu není ve fotografii nijak nové, je tu úžasné dílo Berndta a Hilly Becherových a z novodobějších fotografů u nás mě napadá třeba Jindřich Štreit nebo Václav Jirásek. Nicméně všichni jsou to především umělci. Vaši tvorbu vnímám jako daleko obsesivnější, snažíte se zaznamenat, zachovat, archivovat, ale přitom vám záleží i na emotivní a výtvarné stránce snímků. Jak vy sám nahlížíte na svoji tvorbu a na svoje místo v kontextu předchozích a budoucích fotografů?

Podívejte, já jsem pouze člověk z davu, který místo aby seděl doma u televize a koukal na fotbal, tak si radši oblékne montérky a letí za Ural do nějaké válcovny, protože jí budou brzo zavírat a nikdo jiný to za mne neudělá. Ta válcovna zmizí a zbydou jen fotografie. Jestli to jednou někdo ocení, tak to bude pravděpodobně už in memoriam. Krása těžkého průmyslu není pro masy. Publikace všech výše zmíněných mám doma. To je ale asi tak jediné, co mne k těmto ikonám fotografie pojí. Já mám jen rád žár oceli, to je celé.

Kdo jsou příjemci vaší „obrazové zprávy“? Návštěvníci galerií? Architekti, památkáři? Či „lidé z průmyslu“?

Vlastně všichni jmenovaní, až mne to občas překvapuje.

Kde si mohou vaši tvorbu prohlédnout čtenáři tohoto rozhovoru?

Archiv s více jak čtyřmi tisíci fotografiemi z hutí od amerického Středozápadu po asijskou část Uralu mám na svých stránkách www.viktormacha.com. Aktivní se snažím být i na sociálních sítích. Na FB je to „Máchův Industriál“, na instagramu pak www.instagram.com/viktormacha/.

Díky za rozhovor a mějte rádi hutě! Vždyť tu ocel nakonec potřebujeme úplně všichni.

I já děkuji za rozhovor a poskytnuté fotografie.

Slévárna feromanganu, Nikopol, Ukrajina, 2015