Jedním z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého je Vojtěch Radakulan v FEL ČVUT

Jeho dílo, jež podle znalců na výtvarné umění čerpá svou estetiku převážně z herního světa, si budete moci od 23. září 2022 prohlédnout na společné výstavě letošních laureátů v Národní galerii. Podle porotců dílo Vojtěcha Radakulana odmítá tendence uniknout zmatkům skutečnosti do sféry digitálních životů a identit. Místo toho používá herní prostředí jako kritický nástroj k úvahám o digitální i fyzické realitě a také o tom, kde se hranice mezi nimi již zhroutily. Radakulanova praxe přehodnocuje architekturu, veřejný prostor a paměť a aktivně zapojuje tělesnou a netělesnou přítomnost návštěvníků, diváků, uživatelů. 

Studujete jako doktorand na katedře počítačové grafiky a interakce. Jaké máte téma svého výzkumu a jak se to propojuje s vaší uměleckou tvorbou?

Chtěl jsem více pochopit technické dovednosti, které jsou potřeba pro tvorbu interaktivní 3D počítačové grafiky. Končím teď první ročník na Katedře počítačové grafiky a interakce na Fakultě elektrotechnické a prošel jsem si stejným procesem jako tisíce doktorandů přede mnou: Přijdete s velikou výzkumnou otázkou a zjistíte, že se v ní buď utopíte, nebo ji musíte zmenšit. Odměnou pak bývá, že i při malé a zdánlivě triviální otázce se člověk při pořádném zkoumání dostane před netušené věci. Já jsem tedy zakotvil u rozpoznávání prostoru v rámci virtuální reality a konkrétně mě zajímá fenomén vnucené perspektivy. Připravuji experiment ve spolupráci s TU Darmstadt a Dr. Julií Frankenstein, který používá metody z oboru psychofyziky pro pochopení limitů prostorových iluzí v rámci headsetů pro virtuální realitu a převádí je na kvantifikovatelné výsledky.

Můžete popsat, čím se ve své umělecké tvorbě zabýváte? Jaké formáty využíváte?

Jádrem mé práce je zkoumání simulací a vytváření fikčních světů, známé jako worldbuilding. Mými nástroji jsou ruční kresby, text, fyzická instalace, herní enginy nebo renderovací software. V tomto světě se návštěvníci mohou pokusit stát se něčím nebo někým jiným, vidět komplikovaná témata jako nové technologie, asymetrické vztahy nebo globalizační problémy z pohledu jiného člověka, počítače nebo šišky.

To nám musíte vysvětlit. Jak vidí nové technologie šiška?

To nevím, ale kouzlo nových technologií je v tom, že se alespoň můžeme tvářit, že hrajeme či vidíme svět skrze třeba šišku. V jedné z mých minulých her jsem používal charakter šišky pro prozkoumání virtuální kopie jedné existující zahrady. Bylo to jednoduché, člověk pomocí klávesnice mohl otáčet šiškou a prozkoumávat zahradu. Obyčejně ve hrách hrajete sami za sebe, nebo jiné lidské charaktery a toto je tedy takový anekdotický komentář k celé té situaci. Dílo jsem ještě nedokončil, proto se to spíš dá vnímat jako nástroj k objevování světa – zkrátka se najednou valíte skrze zahradu jako šiška a třeba vás při tom něco napadne.

Jak jste se k umění dostal?

Vystudoval jsem kromě architektury také sochařství, což je moje akademická kvalifikace. Za umělce se považuji proto, že je to nejjednodušší sféra, do které se zařadím, když to potřebuje někdo vědět. Když mluvím s architekty, dozví se, že jsem umělec, naopak pro umělce jsem architekt, na konferenci o počítačové grafice jsem se dokonce nechtěně dostal do kategorie ezoterie.

Co vás láká do budoucna? Jaké máte plány?

Chtěl bych ještě více propojit svoje studium s výtvarnou praxí, asi skrze nějaký méně kvantifikovatelný experiment a zaměřit se spíše na kvalitativní zkoumání interakce. Zajímá mě teď hlavně různé asymetrie při používání headsetů, kdy např. jeden uživatel ho má a druhý ne a musí spolu nějak komunikovat.

Více informací o Vojtěchu Radakulanovi najdete na stránkách Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Do díla Vojtěcha Radakulana můžete nahlédnout také prostřednictvím jeho webu www.vojtechradakulan.com.