Neúprosná matematika času, který s věkem zrychluje

Touto otázkou se vážně zabývají biologové, psychologové i matematici. Když jsem byl malý, čekání na další Vánoce trvalo věčnost a za letní prázdniny se všemi prosluněnými radostmi člověk nedohlédl… 

Matematika na to říká, že když vám je pět, pak pouhý rok zabral celých 20 % vašeho života. Jenže v padesáti je pro vás rok pouhými 2 % života a po devadesátce se ztenčuje k procentu jedinému. Vidíte tu exponenciálu? 

Vnímaná délka našeho života se liší od té skutečné také vlivem podnětů, které jsou pro nás nové (den staršího člověka je zaplněn především věcmi, které už mnohokrát zažil, a proto mu čas utíká rychleji). Proto někteří filozofové odhadují, že vašich prvních 18 let (naplněných novými podněty k prasknutí) je z hlediska vašeho vnímání stejně dlouhých jako celý zbytek průměrně dlouhého lidského života. 

Proto lidé, kteří zažili autonehodu, popisují vteřiny před ní jako by se pro ně zpomalil čas – jejich vnímání prochází spektrem dosud nepoznaných pocitů a zážitků. A proto jsme možná vnímali ty dva covidové roky jako bezčasí, které nám proteklo mezi prsty – protože jeden den za druhým byly najednou stejné. 

Co z toho vyplývá? Já se musím smířit s tím, že mezi 5. a 10. rokem života jsem prožil období relativně stejně dlouhé, jaké (možná) zažiju mezi čtyřicítkou a smrtí. Čas nezastavíme, ale MŮŽEME HO ZPOMALIT. Biologické hodiny lze mírně pozdržet v jejich zrychlování správnou životosprávou, a vnější plynutí času zase doplněním nových zážitků a podnětů, které prokazatelně prodlužují vnímaný čas a naplňují jej hodnotami. S tím vším se dá pracovat.

(Tento článek je tzv. Homolova páteční glosa. Berte jej s nadhledem, jako výron informačního přetlaku v hlavě vydavatele technických médií, který už pro jiné povinnosti sám nestíhá psát, ale občas prostě musí.)