O problémech českého strojírenství bez příkras s Oldřichem Paclíkem

Vaše působení v čele Svazu strojírenské technologie se časově prolíná s krizí na Ukrajině. Když jste před deseti lety usedal do tohoto křesla, bylo to v čase tzv. Euromajdanu, na který vzápětí navázaly první sankce proti Ruské federaci. Ty se silně projevily v možnostech českého strojírenského exportu. Váš svaz do té doby jako svoji strategii prezentoval „rozvoj obchodních příležitostí na východních trzích“. Jak na ty časy vzpomínáte?

Z historických příčin sahajících před rok 1989 byla většina našich firem na tehdejší Sovětský blok nějakým způsobem navázaná. Když zmíním, třeba Kovosvit MAS, ve kterém jsem dlouho pracoval, ten měl výrobní program v podstatě nastavený na Sovětský svaz, kam se dodávalo hodně soustružnických a poloautomatických strojů. Český strojírenský export do Ruska se znovu začal rozvíjet po roce 2000. Často odtud přicházely poptávky na generální opravy, ale taky na nové stroje starších typů, které bychom na západě neměli šanci prodat. Před rokem 2014 jsme do Ruské federace vyváželi ročně zhruba za tři miliardy korun. Po zavedení sankcí se to začalo trochu omezovat, ale ještě před třemi roky se tam vyváželo za víc než miliardu, což mohlo stále znamenat zhruba desetinu celkového exportu. Po rozpoutání války ze strany Ruska to následně kleslo k úplné nule, ale samozřejmě jsou tu firmy, kterým tam zůstaly z minula nedořešené pohledávky.