Rekordní veletrh se smrtí… a proč ho potřebujeme

Byl jsem sice ještě dítě, ale i tak si dobře vzpomínám na to, jak oficiální propaganda za socialismu stále vzývala mír a přitom dokola připomínala válku – v tu chvíli už bezmála čtyři desetiletí starou záležitost. Z dnešního pohledu jsme byli zhruba uprostřed období, které vyjma lokálních konfliktů bezprostředně nehrozilo globálním střetem, jenž by opět přivedl krutou frontu i na naše území.

Připomínky války byly časté a byly všude. I fyzicky, v podobě bojových výjevů i strojů na zabíjení vystavených na veřejných prostranstvích. Jeden z pozůstatků této doby se dodnes vyjímá na návrší nad mým rodným městem na jižní Moravě. Ruský tank T-34 je památníkem na zdejší bitvu, která – vedle bezpočtu jiných – přispěla k založení místního hřbitova Rudé armády.

Pamatuji si, jak jsem ve svých osmi letech onemocněl v důsledku držení čestné stráže u hrobu „neznámého vojína“ v sychravém počasí a jak mě pak v horečkách pronásledovaly strašlivé obrazy bojů z druhé světové.

Setkání s těžkou vojenskou technikou tenkrát nebylo ničím zvláštním. Na rozdíl ode dneška.

Proto ten pocit na brněnském výstavišti zalitém horkým květnovým sluncem, které jsem sledoval přes nekonečné lopatky obřího bojového vrtulníku. Dlouhé hlavně směřující k zemi z jeho otevřených dveří vysílaly jasný vzkaz o tom, co dokážou napáchat.

Obchodování se zbraněmi s sebou nese nepatřičnou pachuť. Stejně tak vzpomínky na povinnou vojnu, která ještě docela nedávno způsobovala stresy tolika mladým klukům. Války byly jinde, tady se žilo bez zabíjení, bez obav.

Bolí to, když si člověk uvědomí, že to relativně dlouhé období klidu bylo spíš výjimkou než pravidlem a že vloni skončilo. Válka je teď jenom kousek od našich hranic a chceme-li si zachovat náš styl života, svobodu a příčetnost, musíme zbrojit. Bez ohledu na všechny možné nepříjemné pocity s tím spojené.

Si vis pacem, para bellum, říká staré latinské přísloví. Chceš-li mír, připravuj se na válku. Je ten byznys nechutný a páchne krví? Ano. Ale taková je válka, kterou nechceme. Není řešením naivní volání po míru, které působí jako záminka k zajištění vlastního pohodlí za cenu obětování druhých, když žádá odzbrojení napadených.

Děla jednou míří na západ a jindy zase na východ. Šílenci, kteří manipulují s tupými davy a získávají si jejich obdiv za cenu útlaku „jiných“, tu byli, jsou a budou. My všichni, kdo chceme doopravdy spravedlivý mír, se musíme znovu naučit, že mír není zadarmo a že když ho chceme, potřebujeme se opět smířit s blízkostí smrtících zbraní, které ho mohou zajistit.

(Tento článek je tzv. Homolova páteční glosa. Berte jej s nadhledem, jako výron informačního přetlaku v hlavě vydavatele technických médií, který už pro jiné povinnosti sám nestíhá psát, ale občas prostě musí.)