Rozmach robotizace u nás brzdí česká záliba v improvizaci, říká Josef Sláma

Podle Josefa Slámy, šéfa české pobočky společnost Renishaw, je improvizace ve výrobním procesu něco jako chyba v matrixu: nelogický odklon od programu, který vyřeší okamžitý problém, ale dlouhodobě nevede k dobrým výsledkům. Přesto je na tom český průmysl ve srovnání se zahraniční konkurencí dobře. Firmám se daří pomocí automatizace nahrazovat chybějící pracovní sílu, ale mnohdy dělají zbytečné chyby.

Jak jsou na tom tuzemské podniky v robotizaci ve srovnání se zahraničím?

Vedou si dobře, ale mohly by být lepší. České firmy samozřejmě nemohou investovat tak rozsáhle jako velké nadnárodní společnosti, které dávají obrovské prostředky do rozsáhlé technologické výměny, ale v tom nevidím ten zásadní problém. Za největší překážku považuji chápání robotizace jako jakéhosi izolovaného úkonu ve stylu: chybí nám lidi, tak tam dáme robota a ten toho vyrobí víc a levněji.

No a není to v principu tak?

Více a levněji nemusí znamenat konkurenceschopně. Robotizaci je třeba vnímat jako souvislý tok propojené výroby a nikoli izolovaně řešit výrobní problémy. Pokud se nasadí robot na úzké místo, třeba nahradí dělníka a něco automaticky frézuje, posune se úzké místo jinam. Zatímco se management raduje z nového robota a jeho vysoké produktivity, na jiném místě podniku se začínají hromadit přebytečné výrobky, které nestíhá zpracovat jiné pracoviště. A kdyby třeba začal frézovat zmetky, tak to zjistí výstupní kontrola až o hodinu později. Za tu hodinu projde výrobek dalšími stanovišti a naprosto zbytečně. Vznikají tak obrovské materiální škody, o promarněném času nemluvě.

Takže je třeba roboty nasadit úplně všude.

To rozhodně ne, ale nesmějí být využívány samostatně. Musí být součástí celého procesu. Je třeba výrobu propojit s informačními systémy, které vyhodnocují a sdílejí data v reálném čase. Například CNC obráběcí stroj na základě naměřených údajů automaticky modifikuje parametry řezných nástrojů. Změřením hotového dílu zjistí velikost opotřebení nástrojů. Stroj tak vždy přesně ví, v jakém stavu jsou nástroje, kterými obrábí. Výsledkem je zlepšená přesnost obrábění dílů, kratší doba nastavení a seřízení procesu a integrace s ostatními systémy, například roboty.

A s jakými roboty konkrétně?

Mohou například nahradit pracovníky výstupních kontrol. Robotické kontrolní systémy umožňují vysokorychlostní skenování a bodové měření geometrických prvků při zachování vysoké opakovatelnosti měření. Dokážou rychle měřit rozměry, polohu a tvar.

Pak by ale stačila jen ta automatizovaná výstupní kontrola.

To je právě ta častá chyba. Pokud se odchytí zmetky až na výstupu, vznikají obrovské materiální škody a časové ztráty. Přitom by stačilo během frézování vyměnit opotřebovaný vrták anebo přizpůsobit měření teplotě okolí.

Teplotě v okolí stroje? Výkyvy teplot přece nejsou tak velké.

V moderní výrobě se měří na mikrometry, či dokonce nanometry. Přesnost měření proto ovlivňuje i změna teploty během dne. Časně ráno je teplota v chladné dílně jiná než v poledne, kdy je ovlivněna slunečními paprsky procházejícími okny, ale také zahříváním strojů. Robotické systémy se s teplotními změnami vyrovnávají technikou remasterování. Při změně okolní teploty o stanovenou hodnotu se systém automaticky překalibruje tak, aby mohl pokračovat v přesném měření i za změněných okolních podmínek.

To zní logicky, nechápu tedy, proč tak firmy nepostupují.

Stojí za tím pravděpodobně síla zvyku a nechuť měnit zajeté postupy. Mnohdy management vidí v robotizaci jen způsob, jak nahradit člověka, ale to je mylný přístup. Firmy pak sice mohou produkovat více, ale nikoli kvalitně. Nejde ale přece o to, nahradit lidi, ale hlavně za méně peněz vyrobit více a kvalitněji.

Není ten odpor způsoben také strachem, že lidé ve výrobě přijdou o práci?

(dlouhý smích) Jestli je dnes o něco nouze, tak je to dostatek kvalifikovaných pracovníků. Cílem automatizace je zbavit lidi nudné a na koncentraci náročné rutiny. Člověk se pak může soustředit na řešení složitějších problémů, využívat intuici a řemeslný fortel. Tedy schopnost aplikovat efektivní výrobní postupy namísto improvizace.

Na schopnosti improvizovat ale není nic špatného.

To je omyl. V moderním průmyslu je improvizace spíše synonymem neprofesionality, odborné nepřipravenosti a špatné organizační úrovně. Improvizace je z nouze ctnost. Když máte někam letět letadlem, nechcete letět s aerolinkou, která sází na improvizaci. Chcete mít jistotu, že vše funguje spolehlivě podle plánu, předvídatelně a bezpečnostních standardů.

Češi jsou ale na schopnost si poradit a problém operativně vyřešit docela hrdí.

Improvizace v robotizaci je něco jako chyba v matrixu: nelogický odklon od programu, který nevede k dobrým výsledkům. Nelze postupovat stylem „když nemám ocel, tak tam dám hliník“, ono to snad nějak dopadne. Pak se můžete pustit do podniků, které jsou předem ztracené. Třeba nasadíte roboty, ale za cenu tolika kompromisů a ústupků od původního plánu, že to výsledek nakonec znehodnotí. Ale je vidět, že firmám se tyto mentální překážky daří odstraňovat a situace se rok od roku lepší.

Jak se to konkrétně projevuje?

Tuzemské firmy inovují formou upgradu stávajících výrobních technologií. Trendem je zjednodušování technologicky náročných úkonů tak, aby je zvládl i krátce zaškolený pracovník. Mají zájem o inovativní snímací systémy, kterými lze stroje dodatečně vybavit a modernizovat. Lze tak snadno automatizovat celý proces výroby od ustavení obrobku přes jeho opracování až po kontrolní měření.