Válka na Ukrajině dopadá na trh strojírenských technologií – rozhovor s Oldřichem Paclíkem

Máme za sebou těžké období poznamenané celosvětovou epidemií a do toho nyní vstoupila brutální válka jen kousek od našich hranic. Zatímco Ukrajinci přicházejí o domovy a nasazují svoje životy, nám, jako jejich přirozenému spojenci, hrozí prozatím břímě pouze ekonomické. Sankce uvalené na útočící Rusko, jsou nezbytnou a sice měkkou, ale dvousečnou zbraní, jejíž dopady logicky pocítíme všichni a nedá se s tím než smířit v duchu vyššího principu, který navzdory veškeré složitosti světa rozlišuje podstatu dobra a zla v té nejzákladnější podobě. Ve zjitřené atmosféře těchto dnů, kdy se radikálně mění to, nač jsme byli dlouhá léta zvyklí, přesto nelze přestat fungovat ve všedních rolích našeho života a pracovních povinností. Česká republika má z historických příčin dosud silné obchodní vazby na současné Rusko, zvláště pak v oblasti strojírenských technologií, jejichž export na východ představuje významnou rozpočtovou položku mnoha zdejších firem. Čelíce proto mnoha složitým otázkám, vydali jsme se hledat odpovědi do Svazu strojírenské technologie, jehož někteří členové se těmito okolnostmi nyní musí významně zabývat. 

Jaká je v dnešní nešťastné situaci kondice místního trhu se strojírenskými technologiemi? 

Oldřich Paclík, SST: Určitý pokles jsme zaznamenávali už v roce 2019 v důsledku problémů mezi Čínou a USA, které se přenášely i do obchodních vztahů v Evropě. Nižší zájem o investice do strojírenských technologií vycházel také z transformace automobilového průmyslu a energetiky. Když se k tomu o rok později přidal covid-19, způsobily tyto okolnosti kumulativně propad v české produkci strojírenských technologií téměř o polovinu ve srovnání s rekordně úspěšným rokem 2018. Bohužel, ani rok 2021 nepřinesl potřebné oživení a pokračující epidemii doprovodily další komplikace v podobě rostoucí inflace, surovinová krize a nedostatek čipů v automobilovém průmyslu. Letos k tomu řešíme válku, s ní spojené značné dopady na ceny surovin a zablokovaný ruský trh. 

Dá se o některých segmentech ve strojírenství říct, že na ně tyto podmínky dopadají hůře než na jiné?

Záleží, na jakou oblast jsou firmy zaměřeny. Do roku 2019 dominovali výrobci strojů orientovaní na automobilový průmysl, protože evropské strojírenství s ním úzce souvisí. Podobně silná vazba však panuje také v letectví, které bylo jedním z nejpostiženějších odvětví v důsledku pandemie, a to se samozřejmě neblaze projevilo u těch, kdo sem dodávají výrobní technologie. 

Jakým způsobem se čeští výrobci strojů s veškerými aktuálními problémy vyrovnávají? 

Navzdory všemu není známo, že by některá firma z řad členů Svazu strojírenské technologie řešila vyloženě existenční potíže. Podniky samozřejmě musejí přistupovat k úsporným opatřením a navíc se nyní potýkají se značným nárůstem cen energií a materiálů, v důsledku čehož již mnozí zvýšili ceny svých produktů, aby nadále ekonomicky obstáli. 

Jak moc na české exportéry strojírenských technologií dopadají sankce vůči Rusku?

Ruská federace je pro zahraniční odbyt českých obráběcích strojů druhým největším trhem po Německu. A to i navzdory tomu, že náš export do Ruska za posledních sedm let klesl zhruba o dvě třetiny. Události, které teď sledujeme, budou nyní a do budoucna určitě znamenat další výrazné snížení exportu tímto směrem. 

Zaznamenali jste již u vašich členů, kteří v Rusku podnikají, nějaké konkrétní dopady sankcí či vyhrocených ruských reakcí na jejich aktivity? 

Zatím nedošlo k ničemu tak dramatickému, jako je v médiích zmiňované znárodňování letadel pořízených ruskými aerolinkami na leasing. Čeští výrobci strojů se v první fázi, ihned po propuknutí války, snažili dostat svoje lidi do bezpečí. Není nám známo, že by došlo k nějakému zadržení technického vybavení nebo k nezaplacení za dodané stroje v důsledku této situace. Naše firmy obvykle spolupracují s ruskými dealery a u nich je patrné, že mají zájem minimalizovat možné problémy, snad i s ohledem na možné pokračování obchodních vztahů v budoucnosti. 

Mají čeští výrobci, kteří se dosud na Rusko zaměřovali, šanci přeorientovat se na jiné trhy? 

To je složité. Rusko je historicky na české stroje zvyklé, existují zde různé technologické a logistické vazby. Roli hraje také to, že do Ruska dodáváme především těžké stroje, například pro energetický sektor, které je obtížné uplatnit na jiných trzích. Nemyslím si, že lze lehce najít náhradu. Firmy se budou muset ještě více věnovat těm zakázkám a regionům, na kterých již působí mimo Rusko, ovšem budou tam čelit silné konkurenci, protože postiženi jsou všichni, včetně nejsilnějších německých, švýcarských nebo italských výrobců, pro které je taktéž ruský trh důležitý. 

Ač nevíme, jak válka na Ukrajině dopadne a na které straně nové „železné opony“ se tato země ocitne, lze potenciální obnovu tamního zničeného průmyslu vnímat jako příležitost i pro české firmy? 

Ukrajina má mnoho průmyslových podniků, kde je uplatnění strojírenských technologií evidentní. Otázkou je, jaké budou při obnově země po válce priori-ty, protože ta oblast technologického vy-bavení závodů nebývá úplně na prvním místě. Také zatím nelze předvídat, jak dlouho to vše ještě může trvat. Přesto si myslím, že se Ukrajina do budoucna stane důležitým trhem, ačkoliv dosud náš strojírenský export tam činil zhruba desetinu toho, co jde do Ruska. 

V důsledku ruské agrese budou ostatní země posilovat svůj zbrojní a obranný průmysl. Jak významná je tato sféra pro tuzemské strojaře?

Není sice populární tvrdit, že bychom mohli profitovat ze zbrojní aktivity, ale je pravdou, že toto zaměření by mohlo kompenzovat výpadky v jiných oborech, ačkoliv i to je otázkou delšího časového horizontu. Ať už jde o výrobu munice, zbraní nebo vozidel, u toho všeho je velká potřeba odpovídajícího technologického vybavení a pro české výrobce strojů a zbrojaře to bude příležitost. 

Předešlá dekáda přinesla do strojírenství řadu moderních trendů souvisejících primárně s digitalizací. Jsou takové faktory zásadní pro zákazníky i na takto kriticky postiženém trhu? 

Technologické trendy, jako digitalizace, robotizace, zavádění umělé inteligence a podobně samozřejmě nadále hrají svoji roli, ale je potřeba vidět, že současné problémy opět dostávají do popředí témata, jež jsme již vnímali jako vyřešená nebo překonaná, na-příklad tlak na zvyšování energetické úspornosti strojů. Zásadními parametry konkurenceschopnosti jsou pořád produktivita, kvalita, cenová dostupnost a technické zázemí. 

Veškeré nynější dění staví do nového světla evropské iniciativy jako je Green Deal nebo Fit for 55, tlačící společnost k většímu využívání obnovitelných zdrojů a k investicím do energetických úspor. Jak se k těmto tendencím staví strojírenský trh? 

Osobně mám dojem, že tato situace, co se týče plynu a ropy, dostala Green Deal do nové dimenze a je zřejmé, že po zkušenostech z poslední doby bude muset dojít k více či méně rychlému odklonu od těchto zdrojů, což se v průmyslu promítne. Green Deal jako základní osa dalšího směřování spíš získá na vážnosti a bude vnímán nejen jako iniciativa charakteru ekologického, ale především strategického. Za úspěch považuji, že byla vzata na milost jaderná energie jako základní energetický zdroj. 

Když se ještě vrátíme k exportnímu potenciálu českých obráběcích strojů, nelze nezmínit, že v poměru k celosvětové produkci klesl podíl tuzemského exportu za posledních dvacet let zhruba o polovinu. Čím to je, že takto ztrácíme? 

Ten postupný propad v celosvětové produkci se týká mnoha zemí – například Francie a Velká Británie, kdysi členové prestižního klubu, poklesly daleko výrazněji než my. Česká republika se dlouho poměrně držela a dosud jsme v přepočtu na hlavu osmí ve světovém žebříčku výroby obráběcích a tvářecích strojů. Důsledkem naše-ho poklesu je rostoucí vliv asijských výrobců, zejména Číny. K tomu je však potřeba dodat, že česká produkce směřuje do náročnějších kategorií, poměřujeme se s těmi nejlepšími, zatímco čínští výrobci jsou objemově úspěšní zejména v levnějších a jednodušších strojích pro konvenční výrobu, po nichž je stále silná poptávka. V našem prostředí však již nemůžeme být v těchto kategoriích konkurenceschopní kvůli dražší pracovní síle a vyšším nárokům na přidanou hodnotu. 

Určitým symbolem prosperity českého strojírenství je už po desetiletí Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně. Vloni se po roční pauze kvůli covidu vrátil ve zmenšeném formátu a letos má být poprvé pouze čtyřdenní. Způsobily výpadky v konání podobných akcí mezi členy Svazu strojírenské technologie nějaké změny ve vnímání jejich významu? 

MSV v Brně a krátce před ním EMO v Miláně byly z našeho pohledu vloni nejdůležitější akce a jakýsi lakmusový papírek pro hodnocení vývoje situace. S účastí firem v Brně jsme byli relativně spokojeni, zapojilo se asi 70 % vystavovatelů v porovnání s minulostí, na druhou stranu tak činili při až polovičních nákladech oproti roku 2019. Horší to bylo na EMO, kde v porovnání s předešlým ročníkem vystavoval jen zlomek českých společností a bohužel to odráží míru naší konkurenceschopnosti na západních trzích. 

Strojírenské firmy se během pandemie, kdy nebylo možné se osobně setkávat, často vůbec poprvé začaly zabývat také digitálními nástroji propagace. Podařilo se těmto moderním prezentačním formám mezi strojaři prosadit natolik, aby u nich setrvali i po návratu k „normálu“? 

Například z veletrhu EMO mám dojem, že se strojírenské firmy začínají přiklánět více k hybridnímu modelu. Veletrhy jsou chápány jako důležitá možnost kontaktu s lidmi, se zákazníky, mezi firmami, pro sledování konkurence a k získávání informací nezbytných pro úspěšné fungování v oboru. Pak je zde kombinace nových digitálních technologií, které umožňují prezentovat technické záležitosti. Vozit s sebou na výstavy obráběcí stroje je nákladné z hlediska logistiky a personálu, takže mnohé firmy přecházejí k použití pokročilých metod prezentace virtuálních modelů. To je trend, se kterým se budeme setkávat čím dál víc. Strojírenské firmy se budou i nadále chtít prezentovat na výstavách, ale požadavky na větší plochy a výstavní prostory prozatím zřejmě neporostou. Myslím, že do tohoto konceptu zapadá i čtyřdenní MSV v Brně, jako snaha společnosti Veletrhy Brno získat co nejvíce vystavovatelů, ale přitom snižovat náklady. Vzhledem k tomu, že letos se EMO nekoná, čínský veletrh byl odložen na neurčito a ruská Metalloobrabotka byla zrušena, očekáváme, že letošní MSV v Brně může být o něco větší než vloni a že by mohl představovat restart pro výrobce i dovozce obráběcích strojů.